DÍKY TÁTO ANEB VZPOMÍNKY NA MLÁDÍ A PODPORU RODINY

Nadcházející víkend se ve dvou nejvyšších fotbalových soutěžích ponese ve znamení akce VÍKEND OTCŮ. Jedná se o tradiční projekt Ligové fotbalové asociace, který se zaměřuje především na rodiny s dětmi. My jsme krátce vyzpovídali bývalé a současné hráče, kteří zavzpomínali na podporu rodiny během jejich kariéry.

ONDŘEJ PRŮCHA, bývalý hráč: V dětství jsem hrál závodně tenis a fotbal. Když jsem se pak rozhodl pouze pro fotbal, od taťky s mamkou jsem měl vždy maximální podporu. Táta se mnou jezdil na každý turnaj, zápas a to mu vydrželo až do konce mé kariéry ve Vlašimi. Po každém zápase se mnou rozebíral různé situace v zápase a nejčastější větu, kterou jsem od něj slýchával bylo: Proč furt nahráváš a taky jednou nevystřelíš? Mamka mě v mládí zase vždy po každém prohraném zápase utěšovala, že už to příště určitě vyjde. Proto bych jim chtěl tímto ještě zpětně poděkovat za vše, co pro mě kolem fotbalu udělali a i jim patří vděk za to, kam až jsem to fotbalem dotáhl!

JIŘÍ PETRŮ, bývalý hráč: K fotbalu mě přivedli rodiče, když mi bylo 6 let. Již od mala jsem si míč zamiloval a postupem času se díky maminčině trpělivosti a odhodlání mého taťky stal fotbal nedílnou součástí našeho rodinného života. Už od mala oba rodiče pravidelně chodili na zápasy a fotbal byl u nás doma tématem číslo jedna. Když mi bylo 14 let, domluvil mi taťka zkoušku v žácích Sparty Praha. Půl roku mě rodiče vozili po práci 3x týdně do Prahy na tréninky s tím, že v zimě se uvidí. Bylo to pro ně tehdy jistě náročné a pro mě obrovský výkonnostní skok, ale díky snaze všech, jsem se ve Spartě chytil. Sportovní život však bývá nemilosrdný a ve zlomovou dobu toho mého jsem si zlomil kotník. Dostal jsem tím ale příležitost prožít svou fotbalovou dráhu se skvělou partou ve Vlašimi. Jsem rodičům i celé rodině vděčný, protože díky jejich úsilí se z obyčejného malého kluka, který si chodil po škole zahrát fotbal pro radost, stal profesionální fotbalista. Ještě dnes, kdy hraji divizi v Čáslavi, je taťka mým věrným fanouškem a mamka podporou. Největším fanouškem se ale stal můj čerstvě tříletý syn, který lásku k fotbalu podědil. Budu se snažit být mu na jeho životní i sportovní cestě dobrým tátou, tak jak to znám od toho svého. Díky táto!

ERICH BRABEC, trenér: Zejména díky mému tátovi mám k fotbalu tak blízký vztah. Sice nikdy nehrál na vyšší úrovni, ale už jen to, že jsem s ním jezdil jako malý kluk na jeho zápasy, když ještě chytal a pak když pískal, ve mne povzbuzovalo zájem o fotbal. Již od žáků v Českém Krumlově a pak v dorostu v Českých Budějovicích nechyběl na žádném domácím ani venkovním zápase. Vozil mne, prožíval se mnou všechna vítězství i porážky a byl mým obdivovatel i kritikem. Za to mu patří mé velké DÍKY.

JAKUB ŠTOCHL, obránce: S bráchou jsme už od mala byli vedení ke sportu. Jednou jsme šli s tátou na trénink badmintonu okolo fotbalového hřiště, kde zrovna měli trénink stejně starý kluci. Křičeli na nás ať si to jdeme taky zkusit. Samozřejmě jsme tátu uprosili a místo na badmintonový trénink šli na fotbalový. U fotbalu jsme oba zůstali a díky podpoře a pomoci táty, ale samozřejmě i mamky jsme oba měli zajímavou fotbalovou kariéru. Takže díky Tato:)

DAVID SKOPEC, záložník: Můj táta, je můj motor, on by obětoval všechno jenom proto, abych byl šťastnej. Moje životní štěstí se skrývá na zeleném trávníku a on to vždycky dobře věděl. Už jsem nebyl nejmladší a přesto ve mě vždycky věřil, takže já chci obětovat všechno, abych mu to dokázal splatit. Díky táto!