Jakub Štochl: Vlašim mi přirostla k srdci!

V roce 2014 přicházel do vlašimského klubu ze severu Čech fotbalový obránce Jakub Štochl. Tehdy sedmadvacetiletý fotbalista ještě netušil, že se stane jednou z ikon fotbalu ve Vlašimi a v tomto klubu také ukončí svou profesionální kariéru.

Jakube, jak vůbec zhodnotit těch sedm let tady u nás pod Blaníkem?

Sedm let ve Vlašimi mohu zhodnotit jedině pozitivně. Přicházel jsem z Jablonce s tím, že se tady rozehraju a poté se moje kariéra posune někam dál. Třeba do ligy. Nakonec jsem ve Vlašimi zůstal a mohu říct, že toho ani nelituju. Našel jsem si tady kamarády. Navíc se tady pracovalo vždy s mladýma klukama, což mě bavilo. Rád jsem předával své zkušenosti a pak, když se člověk kouká na televizi, tak si může říct: Ano s tím jsem hrál a on si ode mě něco vzal. Já jsem tedy se svým působením ve Vlašimi spokojený.

Rozebereme si nejprve gólovou stránku. Moc gólů jsi za Vlašim nevstřelil, vzpomeneš si na svůj první v našem dresu?

Na tréninku jsem dal gólů za těch sedm let spoustu, ale v zápasech jich tolik nebylo (směje se). Já nejsem prostě moc gólovej hráč. Pravdou je, že šancí jsem měl dost a bylo mi vyčítáno, že jsem třeba po rohových kopech se svou postavou neskóroval častěji. Teď, ale k otázce. Na svůj první gól ve Vlašimi si nevzpomenu, ale na který vzpomínám rád, tak je určitě gól proti Žižkovu. Tehdy jsme měli kopat roh a já jsem říkal Tondovi Barákovi, který tu tehdy působil, aby mi to kopnul na hlavu a já dám gól. Skutečně se tak stalo a já se trefil. Na to vzpomínám velmi rád. Jinak těch gólů moc nebylo. Tuším, že byly celkově tři nebo čtyři.

Správně jsou čtyři. Ani karetních trestů jsi jako obránce nenasbíral tolik. Dokonce červená karta proběhla jen jedna. Máš vzpomínky na tenhle okamžik?

Myslím, že to bylo za trenéra Petržely na konci sezóny v utkání proti Sokolovu nebo Varnsdorfu (správně je Varnsdorf – pozn. Red.). Vím, že jsme prohrávali 0:1, někdo běžel po lajně a já ho zatáhl, jinak by šel sám na bránu. Jasná červená. Jinak karet moc nebylo, protože to za prvé nemám v povaze, abych byl zlý, za druhé jsem se vždy snažil být všude včas a řešit to čistě. Většina karet byla nezaviněných, a nebo zatažení za dres.

Co parta spoluhráčů. Určitě jich bylo dost, ale kdo ti nejvíce přirostl k srdci?

To je jasná odpověď! Ze spoluhráčů ve Vlašimi mi určitě uvízl nejen v paměti Láďa Janda, se kterým jsem tu vlastně od začátku svého působení. S Láďou jsme, troufnu si říct přátelé a tím, že končím kariéru, naše přátelství doufám neskončí.

I trenérů jsi pod Blaníkem zažil dost. Pod kterým z nich to bylo podle tebe nejlepší?

Musím říct, že to bylo za trenéra Martina Haška. Týmu se dařilo a on tomu všemu dokázal dát jasný směr a tvář týmu. Právě jeho pasuju mezi tři nejlepší trenéry, kteří mě kdy trénovali. Ještě bych určitě zmínil Daniela Šmejkala, který je také v té trojce. Oba zmínění trenéři fotbal hráli na vrcholové úrovni a jako trenéři s námi dobře pracovali a dokázali jsme za jejich působení utvořit skvělou partu, což je nesmírně důležité. Pan Hašek i Šmejkal mi tedy dali hodně nejen, co se fotbalu týče a patří jim za to velký dík. To je co se týče hlavních trenérů. Za mě ještě musím říci, že si hodně vážím Vládi Kouta. On je skvělej kluk a troufnu si také říct, že se z nás za ty roky stali přátelé a určitě bych ho posadil v pomyslném žebříčku jako nejlepšího trenéra brankářů a asistenta.

Jak dlouho v tobě zrálo rozhodnutí o konci kariéry?  

Už dřív jsem to říkal klukům v kabině. Fotbalista po třicítce už začne pociťovat, že se blíží konec. Fotbal se totiž nedá hrát do důchodu, i když bych za to byl rád, ale fyzicky to není možné. Tedy pokud nejste Jarda Jágr, což určitě není můj případ (směje se). Takže po té třicítce se myšlenky na fotbalový konec blíží. Alespoň u mě to tak bylo a rozhodování mi ulehčila aktuální nabídka ze sportovní školy, kam bych měl tedy od září nastoupit jako učitel.

Nebylo třeba v plánu nabídku zkusit ještě o rok odložit?

Jednalo se o nabídku, kterou by člověk neměl odmítat, pokud máte ke sportu vztah a chcete to dělat. Na druhou stranu si myslím, že bych ještě dokázal jednu sezónu odehrát a být pro tým přínosem. Nakonec ale všechno převážila právě nabídka, která by se za rok nemusela opakovat. Na škole hledají na tuto pozici už dlouho někoho a nevypadalo to, že by byla možnost něco odkládat.

V poslední době jste byli s Láďou Jadou tahouni kabiny. Komu by jsi předal pomyslné žezlo?

Bylo to tak! Byli jsme s Jandysem  ten hodnej a zlej policajt! Já samozřejmě byl ten hodnej a Jandys zlej (směje se). K naší pozici v kabině jsme se s Láďou postupně propracovali a pokud bych měl předávat pomyslné žezlo, tak si myslím, že Jandys by to zvládl, ale jsou tu i další kluci. Je tu Petr Breda a David Broukal, kteří už mají zkušenosti a podle mého mají na to být právě tahouny v kabině.

Na jaké období nebo zápas vzpomínáš v dresu Vlašimi nejraději?

Určitě to byla jízda pohárem, kdy jsme vyhráli na Bohemce a i v lize se nám tehdy dařilo a skončili jsme nakonec na čtvrtém místě. Hráli jsme pohledný fotbal, nebáli jsme se kombinací, vyhrávali jsme doma, venku a měli dobrou sérii zápasů bez porážky. Na tohle období budu vzpomínat určitě. Vzpomínat budu i na poslední období pod trenérem Šmejkalem, který nás převzal na posledním místě tabulky. Za dobu jeho působení jsme se zvedli a dokázali se vypracovat až na současné šesté místo.

 

Co ty nevydařené zápasy. Je nějaký, který ti bude ležet v žaludku?

Zápasů, které se mi nepovedly, by se určitě pár našlo. Naposledy asi domácí utkání s Blanskem. Vedli jsme 2:0, ale hosté dokázali srovnat a u obou gólů jsem měl namočené prsty. Tenhle zápas mě bude trápit ještě dlouho. Jinak mi asi vadili hlavně zápasy, které se ne úplně povedly rozhodčím, ale to prostě k fotbalu patří.

Mezi fanoušky jsi byl oblíbený také. Jak jsi vztah s nimi vnímal ty?

Měl jsem možnost se s některými fanoušky poznat osobně. I když se říkalo, že ve Vlašimi fanoušci na hráče často nadávají, tak myslím, že to určitě neplatilo o všech. Naopak jsou tady ti fanoušci, kteří jsou opravdoví a fandí týmu v každé situaci a jsou rádi za každý úspěch. Takových fanoušků tady není málo a my jsme za ně určitě rádi!

 

Co by jsi popřál klubu do dalších let?

Já budu Vlašimi držet palce a klubu přeji, aby se mu dařilo v tom následujícím období přerodu, který zde nastane po odchodu trenéra Šmejkala. Fanouškům bych popřál a vzkázal, aby drželi klukům palce v každé situaci a podporovali je stále! Tedy v dobrých i těžkých chvílích. Na hřišti vám ta podpora pomůže, a když se vám nedaří, tak tu podporu potřebujete o to víc. I ze mě se nyní stane fanoušek Vlašimi!

Chceš ještě dodat něco na samotný závěr?

Určitě! Chci říct, že Vlašim mi prostě přirostla k srdci a já jsem skutečně rád, že jsem tu mohl působit. Budu na to vzpomínat strašně rád! Děkuju všem!